Duben 2013

Opět se setkáváme

11. dubna 2013 v 21:37 | Nethie |  Pieces of me
Jsem zpět, jsem po několika letech zpět a nedá se tvrdit, že v plné síle, možná jsou tyhle stránky účelně stvořeny pro náhlý nával trpka v puse, pro to vylití se ze svých plačtivých záležitostí.

Opět čekám na jakousi ztracenou přízeň, v doufání se utápím. Ale asi tak jen hodinu denně, kdy opět dřepím zadkem na mentolové dece v pokoji 59. Mimo mojí samotu je mi kupodivu příjemně a dost svěže, nějak nově. přičemž jsou to ty staré známé pocity, co se asi jen při navazování vztahu někam schovaly, pod stůl možná.

Na těhle stavech je zvláštní to, že nikdy nejsou stálé, vždycky jste jak na horské dráze, nahoře dole, v loppingu, pořád někde jinde. Nedočkaovostí někdy nemáte chuť dělat nic jiného než to zaspat, ale pak zase je tu ta ženská kuráž spojená s písní (I will survive), pak zas co když to nakonec vyústí tam nebo tam. Tyhle myšlenky prolíná biflování a nebo poměrně výrazné zaujetí sportem, který provozuji.

A tak se pak ocitám v My Cafe s někým, kdo je dost ztřeštěný jak já, pozorujeme lidi na ulici a já se snažím na tohle zapomenou a dělat, že se vlastně nic neděje, pak si to vykompenzuju tady, protože by mi to zatloukání mohlo způsobit nějaký nechtěný tik v oku a to prostě není zdravé. Potloukám se antikvariátem a nadávam si, že jsem si desku The Smiths měla koupit už dřív a nečekat až mi jí někdo sebere z regálu. Taky mě ale těší vůně hlíny, která v sobě střebává všechny živiny potřebné pro rostlinky a já se snažím ty živiny v sobě taky nějak nashromáždit aby v mé mysli mohlo vyklíčit něco, co oblaží někoho kdo o to bude stát. A mimo to se městem nese vůně topinek.

Opět se omlouvám za ty moje nesourodé asociace. Už jsem prostě taková