Říjen 2010

Ta podoba je jasná.

28. října 2010 v 14:53 | Nethie |  Pieces of me



foceni

Už jsem popsala tolik stránek a nedospěla k tomu abych se osvobodila. Mám uvězněné myšlenky totiž.

Křehké jak rybářské sítě
za zády všeho uctí Tě
Jizvu světlou si hladí
odpusť jí
Byli jste mladí.

Mé dny jsou poněkud suché. Nejsou nijaké, jsou suché. Jako koblihy bez náplně. Jenomže já stále věřím, že ta kapka marmelády se v nich ukrývá. A tak polykám suché těsto, abych se dočkala sladké odměny.
Možná marně.
Co když zrovna mě prodal pekař koblihu bez náplně? .. Měla jsem si raději koupit loupák.









Nethie

Jak jsem byla v IKEE pro krabici

2. října 2010 v 10:33 | Nethie |  Pieces of me
Některé věci vám nemůžou přijít na oči, protože mají závoj vzpomínek, protože křičí vzpomínáš?? Nejde je přesvědčit aby to nedělaly. A proto jsem se rozhodla je uložit do krabice, kde se schovají a usnadní mi moji dobu "vyrovnání se s okolnostmi". A jednou, jednou až mi nebudou týct slzy po tváři při myšlenkách na hezký zážitky, s člověkem, který mi je daroval nebo stál u jejich zrodu, tak zase odklopím víko a pustím je na svobodu a budu se kochat tím, jak to všechno bylo jednou krásný. Horší je, že uvěznit nemohu texty písniček.
A proč mi vlastně nemůžou přijít na oči?
Stalo se vám někdy, že jsem si nemohli připustit skutečnost? Je možné někoho milovat a přitom s ním být jen jako kamarád? Ostatně podle mě to nebylo kamarádství, podle mě když záříte při pohledu na kamaráda a trávíte společně veškerý čas, musíte si neustále psát a v noci běhá ve snech, to není jenom kamarádství. Pořád nejsem v jádru problému. Neřekla jsem mu, jak se věci mají, protože by se stejně nic nezměnilo a akorát by dostal naději, že semnou může být. Nebyl by šťastný, byl by v napětí, očekávání a pak by to stejně vzdal. Teď má tu, která mě nemohla vystát, je šťastný, nemohu si vlastně ani víc přát. Jak o ní psal a o tom, že se má skvěle. Najednou zářil a to vydá za všechen můj smutek myslím. Připomíná mi to růži a Malého prince.
Sbohem," řekl květině.
Květina však neodpověděla.
"Sbohem," opakoval.
Květina zakašlala. Ale ne proto, že byla nachlazená.

"Byla jsem hloupá," řekla mu konečně. "Odpusť mi to. Snaž se být šťasten."

Byl překvapen, že mu nic nevyčítá. Stál tu ve velkých rozpacích, s poklopem v ruce. Nechápal tu klidnou mírnost.

"No ano, mám tě ráda," řekla květina. "Tys o tom vůbec nevěděl. A byla to má chyba. To nevadí. Ale tys byl zrovna tak hloupý jako já. Hleď, abys byl šťasten... Nech ten poklop, já už ho nechci."
"Ale vítr..."
"Nejsem tak nachlazená... Čerstvý noční vítr mi udělá dobře. Jsem přece květina."
"Ale zvířata..."
"Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly. Je prý to tak krásné. Kdo by mě jinak navštěvoval? Ty budeš daleko. Velkých zvířat se vůbec nebojím. Mám drápy."

A naivně ukázala čtyři trny. Potom dodala:
"Neotálej tolik, rozčiluje mě to. Rozhodl ses odejít, tak jdi!"

Nechtěla totiž, aby ji viděl plakat. Byla to nesmírně pyšná květina.

Protože osobu, která je mi vším nechám v klidu odejít, pokud vím, že jinde bude šťastnější. Tohle riziko hodlám podstoupit. Člověk potřebuje k životu mnoho tolerance.
mimochodem, každý by si měl přečíst Malého prince.

Nethie