Vinařská

14. června 2013 v 22:10 | Nethie |  Pieces of me
Po maturitě, s nadějí na nové začátky. Ale ne, nemám chuť to tu balit, pakovat kufry a shánět slamák na cesty, slamák s pentlí. Ne to opravdu ne. Prostě jen přetřít oprýskaný plot, nebo postavit lepší a bytelnější, pevnější. Nový altán, zasadit strom nebo prokypřit záhon. Chci prostě říct, že nepotřebuju přetvářet všechno, ale změnit jen něco, něco z čeho vzejde jen to lepší a přínosnější. Nová škola, nové město, domov zůstává domovem, rodné město rodným městem a ti praví přátelé pravými přáteli. Přesto všechno musím najít nové sazenice, plaňky, barvu, štuky, prkna a kdovíco ještě a bude to poměrně těžká práce, ale já doufám, že s dávkou zábavy.

Ale dnes tu sedím zachumlaná v dece, řeším banalitky a upíjím ryzlink rýnský ze supermarketu v akci a jednou bych si víno chtěla kupovat ze správných obchodů, tam kde mu rozumí a dopřávat si dobroty a smích. Co mě udivuje je to, proč to nedělám už nyní? Co mi v tom vlstaně brání? Budujeme něco pro zítřky, kdy se dnešek ale stane zítřkem, až budu na vysoké, až budu mít práci, až mi bude třicet? Nač bychom vlastně měli v záloze vyčkávát, zatímco si do protržené kapsy syslíme nábojnice. Na nic! A já si jdu objednat víno z pořádného vinařského obchůdku! :)
 

Opět se setkáváme

11. dubna 2013 v 21:37 | Nethie |  Pieces of me
Jsem zpět, jsem po několika letech zpět a nedá se tvrdit, že v plné síle, možná jsou tyhle stránky účelně stvořeny pro náhlý nával trpka v puse, pro to vylití se ze svých plačtivých záležitostí.

Opět čekám na jakousi ztracenou přízeň, v doufání se utápím. Ale asi tak jen hodinu denně, kdy opět dřepím zadkem na mentolové dece v pokoji 59. Mimo mojí samotu je mi kupodivu příjemně a dost svěže, nějak nově. přičemž jsou to ty staré známé pocity, co se asi jen při navazování vztahu někam schovaly, pod stůl možná.

Na těhle stavech je zvláštní to, že nikdy nejsou stálé, vždycky jste jak na horské dráze, nahoře dole, v loppingu, pořád někde jinde. Nedočkaovostí někdy nemáte chuť dělat nic jiného než to zaspat, ale pak zase je tu ta ženská kuráž spojená s písní (I will survive), pak zas co když to nakonec vyústí tam nebo tam. Tyhle myšlenky prolíná biflování a nebo poměrně výrazné zaujetí sportem, který provozuji.

A tak se pak ocitám v My Cafe s někým, kdo je dost ztřeštěný jak já, pozorujeme lidi na ulici a já se snažím na tohle zapomenou a dělat, že se vlastně nic neděje, pak si to vykompenzuju tady, protože by mi to zatloukání mohlo způsobit nějaký nechtěný tik v oku a to prostě není zdravé. Potloukám se antikvariátem a nadávam si, že jsem si desku The Smiths měla koupit už dřív a nečekat až mi jí někdo sebere z regálu. Taky mě ale těší vůně hlíny, která v sobě střebává všechny živiny potřebné pro rostlinky a já se snažím ty živiny v sobě taky nějak nashromáždit aby v mé mysli mohlo vyklíčit něco, co oblaží někoho kdo o to bude stát. A mimo to se městem nese vůně topinek.

Opět se omlouvám za ty moje nesourodé asociace. Už jsem prostě taková

chybis mi vic nez kdy driv

5. prosince 2010 v 14:15 | Nethie
A tak tady byl, on ne ty.. A měla jsem potřebu o Tobě mluvit víc než kdykoli. A když mě hladil po rameni, koukala jsem na dopisy na nástěnce od Tebe.. nejdnou po měsíci se to zase otevřelo? Je to tak nemožně možný...
 


Ta podoba je jasná.

28. října 2010 v 14:53 | Nethie |  Pieces of me



foceni

Už jsem popsala tolik stránek a nedospěla k tomu abych se osvobodila. Mám uvězněné myšlenky totiž.

Křehké jak rybářské sítě
za zády všeho uctí Tě
Jizvu světlou si hladí
odpusť jí
Byli jste mladí.

Mé dny jsou poněkud suché. Nejsou nijaké, jsou suché. Jako koblihy bez náplně. Jenomže já stále věřím, že ta kapka marmelády se v nich ukrývá. A tak polykám suché těsto, abych se dočkala sladké odměny.
Možná marně.
Co když zrovna mě prodal pekař koblihu bez náplně? .. Měla jsem si raději koupit loupák.









Nethie

Jak jsem byla v IKEE pro krabici

2. října 2010 v 10:33 | Nethie |  Pieces of me
Některé věci vám nemůžou přijít na oči, protože mají závoj vzpomínek, protože křičí vzpomínáš?? Nejde je přesvědčit aby to nedělaly. A proto jsem se rozhodla je uložit do krabice, kde se schovají a usnadní mi moji dobu "vyrovnání se s okolnostmi". A jednou, jednou až mi nebudou týct slzy po tváři při myšlenkách na hezký zážitky, s člověkem, který mi je daroval nebo stál u jejich zrodu, tak zase odklopím víko a pustím je na svobodu a budu se kochat tím, jak to všechno bylo jednou krásný. Horší je, že uvěznit nemohu texty písniček.
A proč mi vlastně nemůžou přijít na oči?
Stalo se vám někdy, že jsem si nemohli připustit skutečnost? Je možné někoho milovat a přitom s ním být jen jako kamarád? Ostatně podle mě to nebylo kamarádství, podle mě když záříte při pohledu na kamaráda a trávíte společně veškerý čas, musíte si neustále psát a v noci běhá ve snech, to není jenom kamarádství. Pořád nejsem v jádru problému. Neřekla jsem mu, jak se věci mají, protože by se stejně nic nezměnilo a akorát by dostal naději, že semnou může být. Nebyl by šťastný, byl by v napětí, očekávání a pak by to stejně vzdal. Teď má tu, která mě nemohla vystát, je šťastný, nemohu si vlastně ani víc přát. Jak o ní psal a o tom, že se má skvěle. Najednou zářil a to vydá za všechen můj smutek myslím. Připomíná mi to růži a Malého prince.
Sbohem," řekl květině.
Květina však neodpověděla.
"Sbohem," opakoval.
Květina zakašlala. Ale ne proto, že byla nachlazená.

"Byla jsem hloupá," řekla mu konečně. "Odpusť mi to. Snaž se být šťasten."

Byl překvapen, že mu nic nevyčítá. Stál tu ve velkých rozpacích, s poklopem v ruce. Nechápal tu klidnou mírnost.

"No ano, mám tě ráda," řekla květina. "Tys o tom vůbec nevěděl. A byla to má chyba. To nevadí. Ale tys byl zrovna tak hloupý jako já. Hleď, abys byl šťasten... Nech ten poklop, já už ho nechci."
"Ale vítr..."
"Nejsem tak nachlazená... Čerstvý noční vítr mi udělá dobře. Jsem přece květina."
"Ale zvířata..."
"Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly. Je prý to tak krásné. Kdo by mě jinak navštěvoval? Ty budeš daleko. Velkých zvířat se vůbec nebojím. Mám drápy."

A naivně ukázala čtyři trny. Potom dodala:
"Neotálej tolik, rozčiluje mě to. Rozhodl ses odejít, tak jdi!"

Nechtěla totiž, aby ji viděl plakat. Byla to nesmírně pyšná květina.

Protože osobu, která je mi vším nechám v klidu odejít, pokud vím, že jinde bude šťastnější. Tohle riziko hodlám podstoupit. Člověk potřebuje k životu mnoho tolerance.
mimochodem, každý by si měl přečíst Malého prince.

Nethie

lazy day, lazy week, lazy month.

30. září 2010 v 13:44 | Nethie |  Pieces of me
Jsem mistr lazy.
Jsem nemocná a tak moc fantazíruju.
Poslední dobou jsem jak zavřená v pračče, smytá špína mi vyplachuje ústa a lepí se na moje tělo. Nudím se, nudím se víc než kdy dřív, víc než kdykoliv. Všechno mi přijde hrozně mrtvý. A taky se všechno mění, přijde mi to z čista jasna.
zs bude líp až se vrátim pilně studovat a opustim peřiny, sláva. Nicméně se musím pochlubit, že se jdu v říjnu tetovat. Mám to promyšlené už dlouho, bude to asi dosta nepříjemný když řeknu že jde o pravý nárt, ale já to zvládnu.

A teď mne omluvte, volá mucosolvan a jeho patolízal tantum verde.



Nethie

Pouťová

16. září 2010 v 9:51 | Nethie |  Pieces of me
Kolotoč hadrových panen
co točí se zprava
doleva
A všechny do rytmu
nadšeně tleskají
Jsou těmi
co vycpat se nechají
Hlavami kývají
V žilách se hloupost rozlévá

Nethie

Dlužím příběh proč jsem hlasitě plakala za tím komínem

30. srpna 2010 v 16:08 | Nethie |  Pieces of me
Plakala jsem, protože jsem ztratila přízeň a náklonnost jednoho člověka, kterého jsem si uměla vážit a plakala jsem hlasitě proto, že jsem nevěděla proč je tomu tak.
Adam byl pro mne skoro jako bratr. Dokázali jsme rozpitvat vše nač přišla řeč nebo mysl. Měla jsem pocit propojení mezi námi. Zároveň jsem nechtěla víc, protože podle mě risk není vždy zisk. On to ví. Uměli jsme se spolu nekonečně smát. Ale jsem přespolní a léto jsem trávila tady, ne tam kde byl on. A dejme tomu, že jsme se vzdálili. Jsem složitá a on rozhodně není jednoduchá osobnost, to by podle mě byla daleko horší urážka, než říct, že je tvrdohlavý. Myslím, že ikdyž bychom oba chtěli aby všechno "bylo jako dřív" nejde to. V rozbitém džbánu jsou vždycky vidět praskliny, naneštěstí tomu tak je. A tak jsem tam tak seděla a do toho všeho začalo pršet. Jakoby každý můj nádech způsobil blesk a každý můj vzlyk přivolal hrom. Jakoby něco uvnitř mě vyvolalo tu svízel. I tak přesto pořád myslím na všechny ty naše chvilky, všechny maličkosti, banality, které mi přišli nadevšechno důležité. Ani si nemyslím, že by šlo všechno vrátit a jelikož možná v té krátké době je to kouzlo. Jsem ráda, že jsem dokázala brečet za tím komínem a uvdomit si všechny tyhle věci.
Nethie

podzim.

30. srpna 2010 v 15:57 | Nethie |  Pieces of me
Ne, že by bylo září, ne, že by byl říjen. Je srpen, ale tváří se tak, jakoby chtěl zapadnout do partičky podzimních měsíců. Sprostě se tam chce vetřít. A všem je z toho zle. Musím balit, protože zítra mě čeká intr a holky. A já čekám je. Konečně:)
Nethiová

jak jsem seděla v bouřce za komínem a hlasitě plakala

22. července 2010 v 18:27 | Nethie |  Pieces of me
jo to byl taky jednou jeden dlouhý příběh...